Omlouvám se všem dychtivým věrným čtenářům za krátkodobý výpadek, zapříčiněný částečně okurkovou sezónou a hlavně čerpáním dovolené na zotavenou. O tom druhém se však dá silně polemizovat, bo teď sedím rozlámaný jak tabulka čokolády a s výjimkou hlavy (kupodivu) mě bolí celý homo sapiens, což je bezpochyby následek proběhnuvšího turnaje mužů v kombinaci s věkem.
Příprava na vrchol sezóny započala již na přelomu července a srpna krátkodobým kondičním soustředěním, v jehož rámci se sextet členů klubu seznamoval s krásami Znojemska a přilehlé Vysočiny ze sedel kol. Nabírání fyzických sil již 1. den občas bojkotoval Péťa, jenž dle vlastního uvážení zařazoval i prvky cykloturistiky, včetně nové disciplíny – hod kolem do příkopu. Pokleslá morálka téměř celé skupiny a hlavně protáhnuvší se posezení v hospůdce v Mašovicích mě přinutili zkrátit 2. etapu o 15 km a tak původní cíl nebyl zcela splněn.
Z kvasinské základny mi opakovaně přicházely znepokojivé zprávy o chybějících zásobách piva, včetně naléhavých žádostí o pomoc při řešení tohoto palčivého problému. Nezbývalo, než se navrátit, nepříjemnou situaci napravit a věnovat se důkladně přípravám na turnaj.
Stav přihlášek stabilně setrvával na proklatě nízkých číslech, a až páteční odpoledne situaci vylepšilo (navzdory náhlému odhlášení pana Michala) na přijatelných 18 borců. Že se nakonec jednalo o ideální počet, potvrdily již úvodní dvouhry. Ačkoliv jsem po losování apeloval na rychlý průběh, z důvodu avízovaných blížících se podvečerních bouřek, hned úvodní předkolo trvající téměř tři hodiny (2:6, 7:6, 7:6), zablokovalo horní polovinu pavouka. Hoši (Míro, Tomáši) děkujem. Ještě delší maratón se souběžně odehrával na kurtu č.4 mezi Bóďou a O. Mazáčem z Náchoda. Po zahřívacím, více než dvouhodinovém úvodním setu se podařilo zbývající dva trochu urychlit a nakonec po téměř pětihodinovém boji, plném nekonečných výměn, trefených lajn a prasat Bóďa svého soupeře udolal 7:6, 4:6, 6:2. V tu chvíli již bylo jasné, že čtyřhry se nepodaří dotáhnout až před finále, což následně definitivně pohřbili M. Kacetl a P. Rojek (7:6, 6:7, 7:6) a osvěžující déšť. Úvodní kolo deblů se tak rozehrálo se značným zpožděním a přestože byly zápasy poměrně rychlé, bylo nutné využít umělého osvětlení.
Na neděli tak zbyla semi a finálová utkání v obou kategoriích a hlavně obava, aby se stihl turnaj dohrát. Oba semisingly však vytvořily relativně rychlým průběhem určitou časovou rezervu. Zasloužil se o to především M. Kacetl (Pernštýn Pa), jemuž v souboji s Bóďou praskly v úvodu 2. setu výplety obou zbývajících raket zn. Dunlop. S mojí zapůjčenou „trampolínou“ zn. Wilson se vydržel trápit pouze gem a následně utkání skrečoval. Popáté za sebou se tak ve finále představil domácí hráč. Tentokrát mu byl soupeřem čerstvý čtvrtfinalista Pardubické juniorky D. Rabas z LTC Pardubice.
V pravé poledne jsem zasedl k delikatesní knedlíčkové polévce a řízku a sledoval, jak se chlapci pustili do boje. Danova strojová a bezchybná hra byla tentokrát hlavně nad Bóďovi fyzické síly a k obhajobě nepomohlo ani povzbuzování „táto makej“ od Honzíka a Adámka.
Do semifinále debla jsme nastupovali proti dvojici druholigových hráčů (Kacetl, Rabas) s vizí, mít to rychle za sebou a jít na pivo. Nakonec z toho byla dvouhodinová řežba, kterou ve prospěch silně favorizovaných soupeřů rozhodly až v supertiebreaku (11:9) náš promrhaný náskok (5:0) a sporný balónek za stavu 6:7. Hláška jednoho z protihráčů :“V semifinále jsem ti uznal všechny míče cos dal na lajnu“, mě lehce odrovnala (opravdu jsem si naivně myslel, že když se míček dotýká lajny, tak je dobrej) a nakonec jsem naše letošní účinkování zpečetil dvojchybou.
Naši přemožitelé následně ve finále zdolali (také až v supertiebreaku) Tomáše (zrelaxovaného po celodenním pobytu ve stínu lípy) a Honzu z Červeného Kostelce.
Následné posezení dalo příležitost zhodnotit nejen uplynulý víkend, ale provzpomínali jsme se až do minulého tisíciletí a jelikož se sešli somatotypově podobní jedinci, nezbylo, než narazit Michalův sud plzničky, za což mu do Lanžhota úpřímně děkujem.
